Tělesná dysmorfie: Když obraz těla neodráží realitu

Co je tělesná dysmorfie a jaké jsou její projevy?

Tělesná dysmorfická porucha (Body Dysmorphic Disorder – BDD) je duševní porucha, při které je jedinec nadměrně zaměřený na domnělé nebo nepodstatné nedostatky svého vzhledu. Tyto nedostatky jsou pro okolí často neviditelné či zcela irelevantní, ale pro postiženého představují velké trápení. Nejde o marnivost, ale o úzkostný stav, který výrazně ovlivňuje kvalitu života.

Tělesná dysmorfie má mnoho podob, mezi nejčastější projevy patří:

Obsesivní myšlenky na „nedokonalosti“ – člověk tráví hodiny denně přemýšlením o svém vzhledu, často na konkrétní části těla (například nos, pleť, vlasy, postava).

Častá kontrola v zrcadle nebo naopak vyhýbání se zrcadlům – někteří se nemohou od zrcadla odtrhnout, jiní ho naopak úplně ignorují, aby se vyhnuli stresu ze svého vzhledu.

Nadměrná úprava vzhledu – včetně přehnaného líčení, česání, zakrývání „nedostatků“ oblečením nebo pózováním.

Srovnávání se s ostatními – lidé s BDD často sledují vzhled druhých a cítí se vůči nim méněcenní.

Úzkost, deprese a nízké sebehodnocení – tělesná dysmorfie často vede k výraznému snížení sebeúcty a může být provázena úzkostnými či depresivními poruchami.

Vyhýbání se společenským situacím – strach z „odhalení“ svých domnělých nedostatků vede k sociální izolaci, absenci v práci, škole či ve vztazích.

Vyhledávání plastických operací – není výjimkou, že lidé s BDD opakovaně podstupují kosmetické zákroky, které však jejich psychický stav obvykle nezlepší.

Kde je hranice mezi normální péčí o vzhled a dysmorfií?

Rozhodující je míra prožívání a funkční dopady. Pokud myšlenky na vzhled způsobují výraznou úzkost a zasahují do práce, vztahů nebo každodenního fungování, je na místě vyhledat odbornou pomoc.

Rozdíl mezi nespokojeností a poruchou vnímání těla

V dnešní době je tělo často chápáno jako „projekt“, na kterém je neustále potřeba pracovat. Mnozí z nás nejsou se svým vzhledem úplně spokojeni – přáli by si menší nos, štíhlejší stehna nebo více svalů na rukou. Tato nespokojenost je běžnou součástí života a může se měnit v závislosti na náladě, prostředí či aktuální sebejistotě. Někdy se však nespokojenost stává něčím vážnějším – poruchou vnímání těla, známou jako tělesná dysmorfická porucha. Jak tyto dva stavy rozlišit?

Pomozme si jednoduchým příkladem se zrcadlem.

Představme si dvě osoby, které se dívají do zrcadla:

Anna, zdravá a sebevědomá žena, se podívá do zrcadla a zamračí se: „Mám kruhy pod očima. Dnes vypadám unaveně. Měla bych se víc vyspat.“ Možná si nanese korektor, upraví vlasy a jde do práce. Ví, že zítra se může cítit lépe. Ani když není se svým vzhledem spokojena, její nespokojenost je přechodná, konkrétní a ovlivněná realitou.

Na druhé straně Eva se také podívá do zrcadla. Místo krátkého zklamání ji ale zaplaví intenzivní pocit studu a znechucení. Je přesvědčená, že její nos je odporný, že na ni každý na ulici zírá právě kvůli tomu. Ve skutečnosti její nos vypadá zcela obvykle. Eva si ho denně měří, porovnává fotografie, vyhýbá se společnosti a trápí se celé hodiny. Její vnímání je zkreslené, rigidní a zasahuje do každodenního života – jde už o poruchu vnímání těla.

Není ostuda, pokud se někdy necítíme dobře ve vlastním těle. Ale pokud se tyto pocity stanou vězením, ze kterého není úniku, je třeba vyhledat pomoc. Každé tělo má svůj příběh – a zaslouží si, aby byl vyslyšen s respektem, ne s odsudkem.

Tlak sociálních sítí a nereálné ideály krásy

V době, kdy máme celý svět doslova na dosah ruky, je velmi snadné ztratit přehled o tom, co je skutečné. Sociální sítě, které původně měly lidi spojovat, se staly místem, kde často soupeříme, kdo je krásnější, štíhlejší, mladší, úspěšnější – zkrátka dokonalý. A i když víme, že často jde o iluzi, tlak být jako oni – „influenceři krásy“ – na nás působí silněji, než bychom si chtěli přiznat.

Na Instagramu, TikToku či Facebooku denně sledujeme stovky fotek upravených tváří, vyrýsovaných těl a „náhodně zachycených“ okamžiků štěstí. Příspěvky jsou upravované filtry, retušované aplikacemi a pečlivě naaranžované, ale často je vnímáme jako realitu. Výsledkem je zkreslený obraz o tom, co je normální a co žádoucí. Psychologové mluví o internalizaci ideálu krásy – tedy o jevu, kdy se nereálné standardy stávají naším osobním cílem.

Studie ukazují, že časté používání sociálních sítí souvisí s vyšším výskytem úzkostí, depresí, nízkého sebevědomí a poruch příjmu potravy, zejména u mladých lidí. Mnozí se srovnávají s obrazy, které jsou nedosažitelné, ale vnímají je jako normu. Výsledkem může být chronická nespokojenost se sebou samým – se svým tělem, vzhledem, životním stylem. Nejde jen o ženy. I muži čím dál častěji čelí tlaku mít „six-pack“, být vyšší, silnější, charismatičtější. Krása se stala zbožím – a máme cítit, že bez ní nejsme dostateční.

Základní problém je, že sociální sítě neukazují realitu, ale výběr toho nejlepšího. Filmy končí happyendem, ale život běží dál – se všemi chybami, vráskami, kruhy pod očima i chaosem v koupelně. Tento rozpor mezi skutečností a online obrazem způsobuje psychologickou disonanci – vnitřní konflikt mezi tím, kým jsme a kým bychom podle online světa „měli být“.

Je čas přestat se dívat do zkresleného zrcadla sociálních sítí a začít se vidět takoví, jací skutečně jsme – s jedinečností, nedokonalostí a hodnotou, kterou nelze změřit počtem lajků.

Tělesná dysmorfie u mužů a žen – rozdíly

Přestože jádro poruchy je stejné u mužů i žen – hluboká nespokojenost se vzhledem, úzkost, nízké sebehodnocení a kompulzivní chování (například časté kontrolování v zrcadle či naopak jeho vyhýbání) – projev této poruchy se mezi pohlavími výrazně liší.

U žen se tělesná dysmorfie nejčastěji soustředí na obličej, vlasy, pleť, nos, postavu – zejména boky, břicho a stehna. Velkým spouštěčem bývají kulturní ideály krásy, které kladou důraz na štíhlost, symetrii a mladistvý vzhled. Mnoho žen s BDD stráví hodiny denně líčením, zakrýváním domnělé chyby nebo se dokonce vyhýbají kontaktu s lidmi z obavy, že je někdo „odhalí“. Závažnější případy mohou vést k opakovaným plastickým operacím, které však úzkost z vlastního těla neumenšují.

U mužů je tělesná dysmorfie méně často rozpoznána, ale není méně závažná. Její specifickou formou je svalová dysmorfie, někdy nazývaná „bigorexie“. Muži se zaměřují na domnělý nedostatek svalové hmoty či celkovou „nevyrýsovanost“ těla. Mohou trávit extrémní množství času v posilovně, striktně dodržovat jídelníček nebo užívat anabolika, aby se přiblížili ideálu „mužnosti“. Tato forma dysmorfie je často maskovaná jako „zdravý životní styl“, což ztěžuje její rozpoznání. Kromě toho se u mužů mohou objevit i obavy z řídnutí vlasů, výšky či proporcí obličeje, ale častěji jsou zahaleny mlčením a studem.

I když je zaměření na vzhled různé, vnitřní prožívání bývá velmi podobné: úzkost, pocit studu, sociální stažení, deprese a v těžších případech i sebevražedné myšlenky.

Zajímavé je, že přestože ženy častěji vyhledávají odbornou pomoc, výzkumy ukazují, že výskyt poruchy je mezi pohlavími poměrně vyrovnaný. Rozdíl je především v projevech, kulturních očekáváních a míře stigmatizace psychických problémů u mužů.

Jak se BDD diagnostikuje a léčí?

Diagnostika BDD není založená na žádném biologickém testu ani zobrazovací metodě. Základem je psychologické hodnocení, které provádí psychiatr. Klíčový je rozhovor s klientem, při kterém se mapují jeho myšlenky, pocity a chování související s vlastním vzhledem.

Důležitým nástrojem je Diagnostický a statistický manuál duševních poruch (DSM-5), podle kterého musí být přítomných několik klíčových znaků:

1. Osoba je nadměrně znepokojena jedním nebo více vnímanými chybami vzhledu.

2. Tyto chyby nejsou pro ostatní viditelné, nebo jsou vnímány jako velmi malé.

3. Člověk vykonává opakované chování (např. zrcadlení, kontrolování, zakrývání nedostatku, porovnávání se) nebo mentální úkony (neustálé hodnocení vzhledu).

4. Tato posedlost vzhledem výrazně narušuje každodenní život – v práci, ve vztazích nebo v sociálních situacích.

Často je porucha maskována za jiné obtíže – například úzkost, depresi nebo sociální fobii. Proto je důležité, aby odborník zkoumal i kontext a celkový psychický stav.

Léčba BDD je cesta ke změně myšlení, ne vzhledu. Přestože se může zdát, že nejlepším způsobem pomoci člověku s BDD je změna vzhledu (například prostřednictvím plastické chirurgie), výzkumy a praxe ukazují, že to jen málokdy vede k trvalé úlevě. Naopak – časté jsou opakované chirurgické zákroky a prohlubující se nespokojenost. Základem úspěšné léčby je proto psychoterapie.

Lidé s BDD často trpí potichu, proto včasná diagnostika a odborná pomoc mohou být klíčovým bodem obratu. Nejde o marnivost ani sebelítost – je to závažná psychická porucha, která si zasluhuje citlivý přístup a účinnou podporu.

Možnosti psychoterapie a podpora blízkého okolí

Nejvíce prozkoumaným a účinným přístupem v léčbě BDD je kognitivně-behaviorální terapie (KBT). KBT pomáhá pacientům identifikovat a zpochybňovat zkreslené myšlenky o vlastním těle a nahrazovat je realističtějšími, adaptivnějšími postoji. Terapie zahrnuje i expoziční techniky – například postupné vystavování se situacím, kterým se jedinec kvůli studu vyhýbá, či práci se zrcadlem.

Další přístup, který se využívá zejména při doprovodných depresivních nebo úzkostných stavech, je schematerapie. Ta pracuje s hluboce zakořeněnými vzorci myšlení a emočního prožívání, které často vznikají v dětství.

Psychodynamická psychoterapie se zaměřuje na nevědomé konflikty, vztahové vzorce a osobnostní rysy, které mohou stát v pozadí posedlosti vzhledem. I když zatím nemá takové množství výzkumných důkazů jako KBT, někteří pacienti mohou z tohoto hlubinného přístupu profitovat, zejména pokud je porucha spojena s nízkým sebehodnocením a nejistotou ve vztazích.

V některých případech se jako doplněk psychoterapie zvažuje farmakoterapie, především selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SSRI), které mohou snižovat úzkost a obsesi vzhledem.

Podpora okolí – nezastupitelný faktor

Psychoterapeutická léčba bude efektivnější, pokud se na ní podílí i nejbližší okolí člověka s BDD. Rodina a blízcí mohou vytvářet podpůrné prostředí, které pacientovi pomáhá cítit se přijatý a pochopený.

Podpora okolí nespočívá v ujišťování, že „vypadáš dobře“, ani v tom, že se budou blízcí vyhýbat „spouštěčům“ – právě naopak. Je důležité naučit se nereagovat na opakované vyžadování ujištění, nepodporovat fixaci na vzhled a místo toho povzbuzovat účast na terapii, běžným sociálním aktivitám a být citlivý v komunikaci.

Smysluplná podpora znamená i schopnost naslouchat bez hodnocení, vyjadřovat empatii a zároveň pomoci pacientovi zaměřit se na hodnoty a schopnosti, které se vzhledem nesouvisí. V mnoha případech je užitečné, pokud se blízcí zapojí do psychoedukace nebo rodinných terapeutických sezení.

Právě citlivé, ale zároveň realistické a stabilní chování blízkých může vytvořit zázemí, ve kterém může nastat postupná změna pohledu na sebe – a tím i uzdravení.

Prevence u dětí a teenagerů

Porucha tělesného dysmorfického vnímání je duševní porucha, která často začíná v dospívání – právě v období, kdy se formuje sebeobraz a identita mladého člověka. Výzkumy ukazují, že BDD postihuje zhruba 1,7 % až 2,9 % populace, ale u dospívajících může být výskyt vyšší – odhaduje se, že až 4 % adolescentů bojují se symptomy této poruchy. Tyto děti a mladí lidé mohou trávit hodiny před zrcadlem, prožívat extrémní úzkost ze svého vzhledu a vyhýbat se sociálním situacím – nejde o lenost či vzdor, ale o nesnesitelné pocity studu a nepřijetí.

Jak rozpoznat varovné signály?

U dětí a teenagerů je BDD často maskovaná jako „běžná nespokojenost se vzhledem“, ale některé příznaky mohou být varovné:

• Nadměrné zabývání se konkrétní částí těla (například nosem, pokožkou, vlasy).
• Vyhýbání se zrcadlům – nebo naopak, častá kontrola v zrcadle.
• Opakované srovnávání se s ostatními (zejména na sociálních sítích).
• Přehnané líčení, zakrývání nebo snaha o „opravu“ nedostatku.
• Sociální stažení, pokles školního výkonu, depresivní nálady.

Prevence začíná doma i ve škole

Prevence BDD není pouze úkolem psychologů, ale i rodičů, učitelů a celého prostředí, které děti utváří. Co můžeme udělat?

Budujme pozitivní sebeobraz: děti by měly slyšet, že hodnota člověka není dána vzhledem, ale jeho charakterem, schopnostmi a empatií.

Omezujme toxický obsah: vést děti k vědomé konzumaci médií, učit je rozpoznávat manipulovaný obsah a diskutovat o nereálných standardech krásy.

Věnujme pozornost řeči těla i slovům: nevinné poznámky o „velkém nose“ či „kilogramech navíc“ mohou mít dlouhodobé důsledky.

Podporujme emoční gramotnost: děti, které dokážou pojmenovat a zpracovat své emoce, jsou méně náchylné k tomu, aby jejich tělesný vzhled určoval jejich sebehodnotu.

Vytvořme bezpečný prostor pro rozhovor: pokud má dítě pocit, že s ním „něco není v pořádku“, potřebuje být vyslyšeno, ne zesměšněno.

Prevence BDD není jen prevencí psychické poruchy – je to také cesta ke zdravější společnosti, kde se lidé necítí být hodnoceni pouze podle zrcadla nebo počtu „lajků“. Věk, kdy dítě poprvé začne pochybovat o svém těle, může být momentem, kdy začínáme psát nový příběh – buď plný studu, nebo přijetí.

A ten příběh můžeme pomoci utvářet právě my.

 ⎯

Důležité upozornění:

Tento text nenahrazuje odbornou literaturu ani rady lékaře nebo terapeuta. Informace v něm jsou zobecněné a nemusí se vztahovat na každého. Máte-li jakékoli otázky týkající se svého zdraví, obraťte se na některého z našich terapeutů.

V textu používáme mužský rod, například „klient“ a „psycholog“, pro zjednodušení a plynulejší styl vyjadřování. Tyto termíny jsou však míněny inkluzivně a vztahují se na všechny odborníky i klienty bez ohledu na pohlaví. 💙