Každý z nás má občas den, kdy se necítí dobře ve vlastní kůži. Kritický pohled do zrcadla, drobné pochybnosti o vzhledu – to všechno je součástí sebehodnocení. Pokud se ale tyto myšlenky stávají vtíravými a neodbytnými, neustále se opakují a zasahují do každodenního života, můžeme mluvit o tělesné dysmorfii.

Zjistěte, co je tělesná dysmorfie, jaké jsou její projevy a jak ovlivňuje každodenní život. Pochopte rozdíl mezi běžnými pochybnostmi a obsesivním vnímáním vlastního těla.

Co je tělesná dysmorfie a jaké jsou její projevy?

Tělesná dysmorfická porucha (Body Dysmorphic Disorder – BDD) je duševní porucha, při které je jedinec nadměrně zaměřený na domnělé nebo nepodstatné nedostatky svého vzhledu. Tyto nedostatky jsou pro okolí často neviditelné či zcela irelevantní, ale pro postiženého představují velké trápení. Nejde o marnivost, ale o úzkostný stav, který výrazně ovlivňuje kvalitu života.

Tělesná dysmorfie má mnoho podob, mezi nejčastější projevy patří:

Obsesivní myšlenky na „nedokonalosti“ – člověk tráví hodiny denně přemýšlením o svém vzhledu, často na konkrétní části těla (například nos, pleť, vlasy, postava).

Častá kontrola v zrcadle nebo naopak vyhýbání se zrcadlům – někteří se nemohou od zrcadla odtrhnout, jiní ho naopak úplně ignorují, aby se vyhnuli stresu ze svého vzhledu.

Nadměrná úprava vzhledu – včetně přehnaného líčení, česání, zakrývání „nedostatků“ oblečením nebo pózováním.

Srovnávání se s ostatními – lidé s BDD často sledují vzhled druhých a cítí se vůči nim méněcenní.

Úzkost, deprese a nízké sebehodnocení – tělesná dysmorfie často vede k výraznému snížení sebeúcty a může být provázena úzkostnými či depresivními poruchami.

Vyhýbání se společenským situacím – strach z „odhalení“ svých domnělých nedostatků vede k sociální izolaci, absenci v práci, škole či ve vztazích.

Vyhledávání plastických operací – není výjimkou, že lidé s BDD opakovaně podstupují kosmetické zákroky, které však jejich psychický stav obvykle nezlepší.

Kde je hranice mezi normální péčí o vzhled a dysmorfií?

Rozhodující je míra prožívání a funkční dopady. Pokud myšlenky na vzhled způsobují výraznou úzkost a zasahují do práce, vztahů nebo každodenního fungování, je na místě vyhledat odbornou pomoc.

Rozdíl mezi nespokojeností a poruchou vnímání těla

V dnešní době je tělo často chápáno jako „projekt“, na kterém je neustále potřeba pracovat. Mnozí z nás nejsou se svým vzhledem úplně spokojeni – přáli by si menší nos, štíhlejší stehna nebo více svalů na rukou. Tato nespokojenost je běžnou součástí života a může se měnit v závislosti na náladě, prostředí či aktuální sebejistotě. Někdy se však nespokojenost stává něčím vážnějším – poruchou vnímání těla, známou jako tělesná dysmorfická porucha. Jak tyto dva stavy rozlišit?

Pomozme si jednoduchým příkladem se zrcadlem.

Představme si dvě osoby, které se dívají do zrcadla:

Anna, zdravá a sebevědomá žena, se podívá do zrcadla a zamračí se: „Mám kruhy pod očima. Dnes vypadám unaveně. Měla bych se víc vyspat.“ Možná si nanese korektor, upraví vlasy a jde do práce. Ví, že zítra se může cítit lépe. Ani když není se svým vzhledem spokojena, její nespokojenost je přechodná, konkrétní a ovlivněná realitou.

Na druhé straně Eva se také podívá do zrcadla. Místo krátkého zklamání ji ale zaplaví intenzivní pocit studu a znechucení. Je přesvědčená, že její nos je odporný, že na ni každý na ulici zírá právě kvůli tomu. Ve skutečnosti její nos vypadá zcela obvykle. Eva si ho denně měří, porovnává fotografie, vyhýbá se společnosti a trápí se celé hodiny. Její vnímání je zkreslené, rigidní a zasahuje do každodenního života – jde už o poruchu vnímání těla.

Není ostuda, pokud se někdy necítíme dobře ve vlastním těle. Ale pokud se tyto pocity stanou vězením, ze kterého není úniku, je třeba vyhledat pomoc. Každé tělo má svůj příběh – a zaslouží si, aby byl vyslyšen s respektem, ne s odsudkem.

Tlak sociálních sítí a nereálné ideály krásy

V době, kdy máme celý svět doslova na dosah ruky, je velmi snadné ztratit přehled o tom, co je skutečné. Sociální sítě, které původně měly lidi spojovat, se staly místem, kde často soupeříme, kdo je krásnější, štíhlejší, mladší, úspěšnější – zkrátka dokonalý. A i když víme, že často jde o iluzi, tlak být jako oni – „influenceři krásy“ – na nás působí silněji, než bychom si chtěli přiznat.

Na Instagramu, TikToku či Facebooku denně sledujeme stovky fotek upravených tváří, vyrýsovaných těl a „náhodně zachycených“ okamžiků štěstí. Příspěvky jsou upravované filtry, retušované aplikacemi a pečlivě naaranžované, ale často je vnímáme jako realitu. Výsledkem je zkreslený obraz o tom, co je normální a co žádoucí. Psychologové mluví o internalizaci ideálu krásy – tedy o jevu, kdy se nereálné standardy stávají naším osobním cílem.

Studie ukazují, že časté používání sociálních sítí souvisí s vyšším výskytem úzkostí, depresí, nízkého sebevědomí a poruch příjmu potravy, zejména u mladých lidí. Mnozí se srovnávají s obrazy, které jsou nedosažitelné, ale vnímají je jako normu. Výsledkem může být chronická nespokojenost se sebou samým – se svým tělem, vzhledem, životním stylem. Nejde jen o ženy. I muži čím dál častěji čelí tlaku mít „six-pack“, být vyšší, silnější, charismatičtější. Krása se stala zbožím – a máme cítit, že bez ní nejsme dostateční.

Základní problém je, že sociální sítě neukazují realitu, ale výběr toho nejlepšího. Filmy končí happyendem, ale život běží dál – se všemi chybami, vráskami, kruhy pod očima i chaosem v koupelně. Tento rozpor mezi skutečností a online obrazem způsobuje psychologickou disonanci – vnitřní konflikt mezi tím, kým jsme a kým bychom podle online světa „měli být“.

Je čas přestat se dívat do zkresleného zrcadla sociálních sítí a začít se vidět takoví, jací skutečně jsme – s jedinečností, nedokonalostí a hodnotou, kterou nelze změřit počtem lajků.

Tělesná dysmorfie u mužů a žen – rozdíly

Přestože jádro poruchy je stejné u mužů i žen – hluboká nespokojenost se vzhledem, úzkost, nízké sebehodnocení a kompulzivní chování (například časté kontrolování v zrcadle či naopak jeho vyhýbání) – projev této poruchy se mezi pohlavími výrazně liší.

U žen se tělesná dysmorfie nejčastěji soustředí na obličej, vlasy, pleť, nos, postavu – zejména boky, břicho a stehna. Velkým spouštěčem bývají kulturní ideály krásy, které kladou důraz na štíhlost, symetrii a mladistvý vzhled. Mnoho žen s BDD stráví hodiny denně líčením, zakrýváním domnělé chyby nebo se dokonce vyhýbají kontaktu s lidmi z obavy, že je někdo „odhalí“. Závažnější případy mohou vést k opakovaným plastickým operacím, které však úzkost z vlastního těla neumenšují.

U mužů je tělesná dysmorfie méně často rozpoznána, ale není méně závažná. Její specifickou formou je svalová dysmorfie, někdy nazývaná „bigorexie“. Muži se zaměřují na domnělý nedostatek svalové hmoty či celkovou „nevyrýsovanost“ těla. Mohou trávit extrémní množství času v posilovně, striktně dodržovat jídelníček nebo užívat anabolika, aby se přiblížili ideálu „mužnosti“. Tato forma dysmorfie je často maskovaná jako „zdravý životní styl“, což ztěžuje její rozpoznání. Kromě toho se u mužů mohou objevit i obavy z řídnutí vlasů, výšky či proporcí obličeje, ale častěji jsou zahaleny mlčením a studem.

I když je zaměření na vzhled různé, vnitřní prožívání bývá velmi podobné: úzkost, pocit studu, sociální stažení, deprese a v těžších případech i sebevražedné myšlenky.

Zajímavé je, že přestože ženy častěji vyhledávají odbornou pomoc, výzkumy ukazují, že výskyt poruchy je mezi pohlavími poměrně vyrovnaný. Rozdíl je především v projevech, kulturních očekáváních a míře stigmatizace psychických problémů u mužů.

Diagnostika BDD není založená na žádném biologickém testu ani zobrazovací metodě. Základem je psychologické hodnocení, které provádí psychiatr. Klíčový je rozhovor s klientem, při kterém se mapují jeho myšlenky, pocity a chování související s vlastním vzhledem.

Důležitým nástrojem je Diagnostický a statistický manuál duševních poruch (DSM-5), podle kterého musí být přítomných několik klíčových znaků:

1. Osoba je nadměrně znepokojena jedním nebo více vnímanými chybami vzhledu.

2. Tyto chyby nejsou pro ostatní viditelné, nebo jsou vnímány jako velmi malé.

3. Člověk vykonává opakované chování (např. zrcadlení, kontrolování, zakrývání nedostatku, porovnávání se) nebo mentální úkony (neustálé hodnocení vzhledu).

4. Tato posedlost vzhledem výrazně narušuje každodenní život – v práci, ve vztazích nebo v sociálních situacích.

Často je porucha maskována za jiné obtíže – například úzkost, depresi nebo sociální fobii. Proto je důležité, aby odborník zkoumal i kontext a celkový psychický stav.

Léčba BDD je cesta ke změně myšlení, ne vzhledu. Přestože se může zdát, že nejlepším způsobem pomoci člověku s BDD je změna vzhledu (například prostřednictvím plastické chirurgie), výzkumy a praxe ukazují, že to jen málokdy vede k trvalé úlevě. Naopak – časté jsou opakované chirurgické zákroky a prohlubující se nespokojenost. Základem úspěšné léčby je proto psychoterapie.

Lidé s BDD často trpí potichu, proto včasná diagnostika a odborná pomoc mohou být klíčovým bodem obratu. Nejde o marnivost ani sebelítost – je to závažná psychická porucha, která si zasluhuje citlivý přístup a účinnou podporu.

Možnosti psychoterapie a podpora blízkého okolí

Nejvíce prozkoumaným a účinným přístupem v léčbě BDD je kognitivně-behaviorální terapie (KBT). KBT pomáhá pacientům identifikovat a zpochybňovat zkreslené myšlenky o vlastním těle a nahrazovat je realističtějšími, adaptivnějšími postoji. Terapie zahrnuje i expoziční techniky – například postupné vystavování se situacím, kterým se jedinec kvůli studu vyhýbá, či práci se zrcadlem.

Další přístup, který se využívá zejména při doprovodných depresivních nebo úzkostných stavech, je schematerapie. Ta pracuje s hluboce zakořeněnými vzorci myšlení a emočního prožívání, které často vznikají v dětství.

Psychodynamická psychoterapie se zaměřuje na nevědomé konflikty, vztahové vzorce a osobnostní rysy, které mohou stát v pozadí posedlosti vzhledem. I když zatím nemá takové množství výzkumných důkazů jako KBT, někteří pacienti mohou z tohoto hlubinného přístupu profitovat, zejména pokud je porucha spojena s nízkým sebehodnocením a nejistotou ve vztazích.

V některých případech se jako doplněk psychoterapie zvažuje farmakoterapie, především selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SSRI), které mohou snižovat úzkost a obsesi vzhledem.

Podpora okolí – nezastupitelný faktor

Psychoterapeutická léčba bude efektivnější, pokud se na ní podílí i nejbližší okolí člověka s BDD. Rodina a blízcí mohou vytvářet podpůrné prostředí, které pacientovi pomáhá cítit se přijatý a pochopený.

Podpora okolí nespočívá v ujišťování, že „vypadáš dobře“, ani v tom, že se budou blízcí vyhýbat „spouštěčům“ – právě naopak. Je důležité naučit se nereagovat na opakované vyžadování ujištění, nepodporovat fixaci na vzhled a místo toho povzbuzovat účast na terapii, běžným sociálním aktivitám a být citlivý v komunikaci.

Smysluplná podpora znamená i schopnost naslouchat bez hodnocení, vyjadřovat empatii a zároveň pomoci pacientovi zaměřit se na hodnoty a schopnosti, které se vzhledem nesouvisí. V mnoha případech je užitečné, pokud se blízcí zapojí do psychoedukace nebo rodinných terapeutických sezení.

Právě citlivé, ale zároveň realistické a stabilní chování blízkých může vytvořit zázemí, ve kterém může nastat postupná změna pohledu na sebe – a tím i uzdravení.

Porucha tělesného dysmorfického vnímání je duševní porucha, která často začíná v dospívání – právě v období, kdy se formuje sebeobraz a identita mladého člověka. Výzkumy ukazují, že BDD postihuje zhruba 1,7 % až 2,9 % populace, ale u dospívajících může být výskyt vyšší – odhaduje se, že až 4 % adolescentů bojují se symptomy této poruchy. Tyto děti a mladí lidé mohou trávit hodiny před zrcadlem, prožívat extrémní úzkost ze svého vzhledu a vyhýbat se sociálním situacím – nejde o lenost či vzdor, ale o nesnesitelné pocity studu a nepřijetí.

U dětí a teenagerů je BDD často maskovaná jako „běžná nespokojenost se vzhledem“, ale některé příznaky mohou být varovné:

Nadměrné zabývání se konkrétní částí těla (například nosem, pokožkou, vlasy).

Vyhýbání se zrcadlům – nebo naopak, častá kontrola v zrcadle.

Opakované srovnávání se s ostatními (zejména na sociálních sítích).

Přehnané líčení, zakrývání nebo snaha o „opravu“ nedostatku.

Sociální stažení, pokles školního výkonu, depresivní nálady.

Prevence BDD není pouze úkolem psychologů, ale i rodičů, učitelů a celého prostředí, které děti utváří. Co můžeme udělat?

Budujme pozitivní sebeobraz: děti by měly slyšet, že hodnota člověka není dána vzhledem, ale jeho charakterem, schopnostmi a empatií.

Omezujme toxický obsah: vést děti k vědomé konzumaci médií, učit je rozpoznávat manipulovaný obsah a diskutovat o nereálných standardech krásy.

Věnujme pozornost řeči těla i slovům: nevinné poznámky o „velkém nose“ či „kilogramech navíc“ mohou mít dlouhodobé důsledky.

Podporujme emoční gramotnost: děti, které dokážou pojmenovat a zpracovat své emoce, jsou méně náchylné k tomu, aby jejich tělesný vzhled určoval jejich sebehodnotu.

Vytvořme bezpečný prostor pro rozhovor: pokud má dítě pocit, že s ním „něco není v pořádku“, potřebuje být vyslyšeno, ne zesměšněno.

Prevence BDD není jen prevencí psychické poruchy – je to také cesta ke zdravější společnosti, kde se lidé necítí být hodnoceni pouze podle zrcadla nebo počtu „lajků“. Věk, kdy dítě poprvé začne pochybovat o svém těle, může být momentem, kdy začínáme psát nový příběh – buď plný studu, nebo přijetí.

A ten příběh můžeme pomoci utvářet právě my.

Tento text nenahrazuje odbornou literaturu ani rady lékaře nebo terapeuta. Informace v něm jsou zobecněné a nemusí se vztahovat na každého. Máte-li jakékoli otázky týkající se svého zdraví, obraťte se na některého z našich terapeutů.

V textu používáme mužský rod, například „klient“ a „psycholog“, pro zjednodušení a plynulejší styl vyjadřování. Tyto termíny jsou však míněny inkluzivně a vztahují se na všechny odborníky i klienty bez ohledu na pohlaví. 💙

Tělesná dysmorfie: Když obraz těla neodráží realitu

Poruchy učení neznamenají nedostatek inteligence ani lenost. V článku se dozvíte, jak vznikají vývojové poruchy učení, jaké jsou jejich nejčastější typy, jak je rozpoznat a diagnostikovat, ale také jaké strategie a pomůcky mohou pomoci při jejich zvládání.

Objevte příčiny, projevy a účinné strategie zvládání poruch učení. Pochopte dyslexii, dysgrafii a dyskalkulii.

Tyto poruchy, někdy nazývané i vývojové poruchy učení mají individuální charakter a vznikají na bázi dysfunkce centrálního nervového systému. Dětem zásadně ztěžují proces učení, i když jen v určitých oblastech. Důležité je zmínit, že takové děti (či dospělí) mají průměrnou, často i nadprůměrnou inteligenci.

Vývojové se označují proto, že jsou spojeny s určitým stupněm vývoje, a tedy i jejich projevem v tomto období, nejčastěji je to nástup do školy.

Podle výzkumů trpí poruchami učení 2–4 % dětí.

Jaké jsou příčiny vzniku poruch učení?

Věda ve vysvětlení příčin poruch učení není zcela jednotná, teorií na vysvětlení příčin vzniku je více. Jsou však určité faktory, které vznik vývojových poruch učení ovlivňují.

Nejčastěji zmiňovaná je lehká mozková dysfunkce. Vliv perinatálního období, tedy období od 28. týdne těhotenství do 7. týdne života. Dědičnost je uváděna jako další z příčin vzniku vývojových poruch učení. Někteří autoři kromě genetických faktorů zmiňují i ty sociální – nepříznivý vliv rodinného prostředí, i když ne ve smyslu vzniku poruchy, ale jejího projevu a zpracování v školním systému.

Jaké jsou nejčastější typy poruch učení?

Specifické vývojové poruchy učení rozdělujeme na tři základní skupiny:

Porucha psaní – dysgrafie, dysortografie

Dítě má přiměřenou úroveň inteligence i docházky do školského zařízení, ale přesto se nedokáže naučit číst. Je to porucha podmíněná v základních poznávacích schopnostech a objevuje se většinou hned při nástupu do školy. Dyslexie zasahuje do celkové osobnosti dítěte. Často se s ní pojí také narušené sebevědomí, pocit méněcennosti, následný odpor ke čtení, nepochopení okolí i rodičů, kteří dítě považují za líné atd.

Dyslexie se projevuje tím, že dítě není schopné naučit se spojovat jednotlivá písmena do slabik a ty následně do slov. Časté je zaměňování podobných písmen, přidávání na konec slova nebo vynechávání hlásek. Dalším důležitým znakem je, že dítě nedokáže porozumět přečtenému textu a tedy reprodukovat to, co přečetlo.

Dysgrafik má problém s grafickou stránkou psaného projevu, jeho tvarem, úpravou a čitelností. Je zde viditelný problém s osvojením si tvarů písma, jejich napodobením nebo zapamatováním. Časté je zrcadlové psaní, záměna tvarově či zvukově podobných písmen, přehazování písmen, jejich vynechávání nebo umisťování znamének na nesprávná místa.

Dysortografie je specifická vývojová porucha pravopisu, která se projevuje neschopností člověka uplatňovat naučená gramatická pravidla. Často se vyskytuje spolu s dyslexií.

Dyskalkulie je porucha, která se projevuje v chápání matematických úkonů a operací. Projevuje se několika znaky, například zaměňováním pořadí čísel, počítáním čísel po jednom, neschopností pamatovat si, číst či psát čísla, problémy v rýsování, slovních úlohách, při rozlišování geometrických tvarů a podobně.

Dyspraxie – motorická neobratnost, kde je postižena vývojová motorická koordinace. 

Dysmuzie – porucha hudebních schopností. Jde o neschopnost osvojit si hudební dovednosti.

Dyspinxie – porucha kreslení. Charakteristická je nízká úroveň kresby, celková neschopnost znázornit předměty či jevy adekvátně v závislosti na věku.

Pro každou z poruch učení jsou charakteristické určité znaky. Jako první nejčastěji poruchu učení dokáže zachytit pedagog, protože tráví se žáky čas, kdy může zaznamenat první náznaky odchýlení od normálu. Následně školní speciální pedagog, který zajistí odeslání žáka na vyšetření pro další diagnostiku. Dnes se v některé definici může najít mnoho dospělých, což může vysvětlit jejich potíže, se kterými se museli během povinné školní docházky potýkat. Před několika desítkami let byl bohužel žák, který neuměl psát, číst nebo počítat, považován v nejlepším případě za líného, často však za intelektově ne zcela zralého a schopného.

Jak poruchy učení ovlivňují každodenní život?

Představme si, že neznáme hodiny – ne proto, že nechceme, ale protože nechápeme princip rozložení ručiček na ciferníku, a jsme odkázáni jen na digitální verzi. Pokud se nám vybije mobil, ztratíme pojem o čase. Problém nastává při výpočtu spotřeby materiálu nebo peněz.

Potřebujeme cestovat vlakem, ale nedokážeme se zorientovat v jízdním řádu, který svítí na obrovské tabuli na nádraží. Při pečení koláče nedokážeme správně vypočítat poměr surovin... Zde uvádíme jen zlomek toho, jakých oblastí se mohou v životě člověka dotýkat poruchy učení.

Mohou poruchy učení ovlivnit sebevědomí?

Samozřejmě, že sebevědomí člověka, zvláště dítěte při nástupu do školy, závisí na přístupu paní učitelky, kolektivu, porovnávání se s vrstevníky, případném srovnávání rodičů se sourozenci. Dítě je vnímavé a cítí rozdíl, vidí a slyší, co dokáže a co mu dělá problém. Je důležité o tom s dítětem citlivě hovořit, zdůraznit jeho silné stránky a pomoci mu s tím, co je třeba rozvíjet. Akceptovat jeho způsob práce a tempo, kterým potřebuje jít, a to jak ve škole, tak doma.

Diagnostika poruch učení: Kdy vyhledat odborníka?

Při diagnostice jde o komplexní vyšetření dítěte. Lékařské, speciálně-pedagogické, psychologické, v případě potřeby i neurologické. Odborníka je vhodné vyhledat co nejdříve, protože dítěti může být velmi nápomocná úprava výchovně-vzdělávacího procesu přesně podle jeho potřeb.

Dnes je standardní praxí většiny škol inkluzivní vzdělávání, a tedy součástí vzdělávacího procesu v běžné škole jsou děti s různými vývojovými poruchami učení, chování nebo s poruchami autistického spektra.

Jak pomoci dětem a dospělým s poruchami učení?

Cílem nápravy poruch učení je dosažení alespoň sociálně únosné úrovně čtení, psaní nebo počítání, aby byl žák schopen vzdělávat se. Součástí a výbavou těchto dětí/žáků jsou různé kompenzační pomůcky, které mohou používat – ať už jde o různé tabulky nebo úpravy „šité“ každému dítěti na míru.

Dospělý s poruchou učení má již své školní časy za sebou a v běžném životě si dnes dokáže velmi dobře pomoci různými pomůckami – často stačí mobil s aplikacemi, které mu můžou pomoci v nejrůznějších situacích.

Metody a strategie na zvládání poruch učení

V prostředí školní docházky je klíčové zaměřit se na co největší samostatnost žáka, aby mohl adekvátně fungovat ve školním systému. Symptomy poruch učení ovlivňují různou měrou profesní přípravu a samotný výkon profese člověka. Proto je přínosné znát své silné a slabé stránky - na silných stavět a slabé efektivně kompenzovat.

Jakým mýtům o poruchách učení se nevyplatí věřit?

Častým argumentem lidí, kteří se třeba poprvé setkají s člověkem s poruchou učení, je lenost nebo neochota dotyčného. Opak je však pravdou a člověk trpící poruchou učení za jednotlivé symptomy skutečně nemůže a ani silou své vůle nebo snahou ji nedokáže zcela překonat.

Hlášky typu, že z takového člověka nikdy nic nebude a nic nedokáže, také ničemu nepomůžou; naopak výrazně podrývají sebevědomí dys-. K vyvrácení tohoto mýtu si můžeme představit několik známých lidí, kteří toho i přes své indispozice dokázali tolik, že jejich jména zná celý svět. Jde o světoznámé herce, umělce, zpěváky, sochaře či spisovatele. Vyjmenujme si ty nejznámější: Pablo Picasso, John F. Kennedy, Hans Christian Andersen, Thomas Edison, Tom Cruise a mnoho dalších.
 ⎯

Tento text nenahrazuje odbornou literaturu ani rady lékaře či terapeuta. Informace v něm obsažené jsou zobecněné a nemusí se vztahovat na každého. Pokud máte jakékoli otázky týkající se vašeho zdraví, obraťte se na některého z našich terapeutů.

Jaké jsou příčiny, projevy a možnosti řešení poruch učení?

Duševní zdraví je základem naší pohody, schopnosti zvládat stres, vytvářet smysluplné vztahy a naplňovat svůj potenciál. V článku najdete také 10 praktických tipů, jak se o sebe vědomě starat – každý den a s respektem k vlastním potřebám.

Objevte faktory ohrožující duševní zdraví a praktické tipy na každodenní péči. Zlepšete svou pohodu a životní rovnováhu.

Duševní zdraví je stav pohody, ve kterém si člověk uvědomuje své schopnosti, dokáže zvládat běžné životní stresy, pracovat produktivně a je schopen přispívat do své komunity. 

Z pohledu Gestalt terapie znamená psychické zdraví schopnost být v kontaktu sám se sebou, se svými emocemi, potřebami, s prostředím a s ostatními lidmi. Znamená to být přítomný, autentický a prožívat život naplno, bez potlačování sebe sama a zároveň nést odpovědnost za vlastní rozhodnutí. 

Důležité je uvědomit si, že psychické zdraví neznamená jen nepřítomnost nemoci, ale zahrnuje také vnitřní rovnováhu, sebevědomí a sebejistotu, pocit smyslu života, vnitřní klid a schopnost radovat se ze života.

Jaké jsou příznaky problémů s duševním zdravím?

Prožívání intenzivních emocí, zejména smutku, úzkosti, strachu a snížená schopnost je zpracovat nebo unést.

Frustrace, pocit podrážděnosti až nekontrolovatelné výbuchy hněvu.

Dlouhotrvající pocit bezmoci, beznaděje nebo pesimistický pohled na svět.

Výrazné výkyvy nálad, které pro daného člověka nejsou běžné.

Neschopnost prožívat radost a těšit se z věcí, které měl dříve rád. 

Příznaky na úrovni kognitivních schopností: 

Problémy se soustředěním, poruchy paměti.

Snížená schopnost rozhodovat se a řešit problémy.

Stálé obavy o sebe nebo o druhé, obsesivní myšlenky.

Příznaky viditelné v chování člověka:

Vyhýbání se lidem až sociální izolace.

Pokles zájmu o aktivity, které člověku obvykle přinášely radost a uspokojení.

Nadměrné užívání alkoholu nebo užívání jiných drog. 

Pocit vyčerpání až chronické únavy. Člověk má pocit, že mu chybí energie na plnění každodenních povinností.

Náhlé změny chuti k jídlu, snížení nebo zvýšení apetitu bez zjevné příčiny. S tím souvisí i rychlý úbytek, nebo přibývání na váze. 

Bolesti hlavy, problémy s trávením nebo vyprazdňováním.

Oslabená imunita (často v důsledku chronického stresu). 

Co může mít na duševní zdraví negativní vliv?

Na duševní zdraví může negativně působit mnoho faktorů. Některé z nich jsou pro nás viditelné a dokážeme je poměrně jednoduše identifikovat, jiné jsou skryté a často si je ani neuvědomujeme. Každý z nás je jedinečný. To, co jednoho z nás vyčerpává, může jinému dodávat sílu. Přesto existují oblasti, které negativně ovlivňují většinu z nás. 

Chronický, dlouhodobý stres, tlak na výkon 

Každodenní tlak na výkon, neustálé povinnosti v pracovním i osobním životě a nedostatek času na odpočinek. 

Absence prostoru potřebného k regeneraci, na zastavení se.

Stres může způsobit úzkostné pocity, podráždění a strach, že nezvládáme požadavky každodenního života.

Konflikty v rodinných, přátelských, partnerských nebo pracovních vztazích, které způsobují, že se cítíme nepochopení, osamělí.

Absence sociální opory, blízkých vztahů, která může vést k izolaci a pocitům prázdnoty, deprese a úzkosti.

Finanční problémy: Nejisté zaměstnání, dluhy nebo ztráta příjmu vedou ke strachu z budoucnosti a k vážným existenčním problémům. Finanční stres může způsobovat problémy se spánkem, konflikty ve vztazích, zdravotní problémy. 

Nezpracovaná traumatická zkušenost: Zejména nevědomá traumatická zkušenost, která může pocházet z raného dětství, případně z prvních let života, formuje náš pohled na sebe, na mezilidské vztahy a postoj ke světu. I když si je nepamatujeme, ovlivňují nás prostřednictvím emocionálních reakcí, strachů a podvědomých vzorců chování. Patří sem například: nevědomý strach z opuštění, vyhýbání se blízkosti / silná potřeba po blízkosti, chronická úzkost bez zjevné příčiny, napětí, migréna nebo trávicí potíže.

Nezdravý životní styl: Nedostatek spánku, nezdravé stravovací návyky a nedostatek fyzické aktivity mohou zvýšit hladinu stresu, vést k vyčerpání těla a ovlivnit paměť a soustředění. 

Sociální sítě a informační přetížení: Stálý přísun nových informací a snadná dostupnost sociálních sítí mohou způsobovat přetížení kognitivní kapacity a psychické vyčerpání. Lidé mohou mít problém s filtrováním dostupných informací, což ovlivňuje schopnost činit vědomá rozhodnutí. Nepřetržitý informační tok navíc snižuje schopnost relaxovat a užívat si přítomný okamžik. 

Nedostatek seberealizace: Nevyužitý osobní potenciál a nepřítomnost smysluplných aktivit vede k pocitům frustrace a nespokojenosti. Hlavním důvodem je, že seberealizace souvisí s naplněním cílů a hodnot, které si člověk stanoví. Seberealizace je úzce spojena se sebeúctou. Člověk cítí, že dosáhl toho, co si předsevzal, a je prospěšný pro své okolí. Na druhé straně, pokud nemá možnosti seberealizace, z dlouhodobého hlediska to může vést ke zpochybňování sebe sama, snížené sebeúctě až k pocitům, že život nemá smysl.

Jaké jsou možné důsledky problémů s duševním zdravím?

Problémy s duševním zdravím zasahují do všech oblastí života člověka:

Fyzické zdraví – dlouhodobý stres může oslabovat imunitní systém, což zvyšuje náchylnost k nemocem. 

Problémy v práci – nižší produktivita, vyhoření, problémy s komunikací, snížená schopnost efektivní práce v týmu.

Blízké vztahy – napětí ve vztazích, snížená schopnost pečovat o druhé, izolace od přátel a rodiny.

Deset tipů, jak o duševní zdraví efektivně pečovat

Vědomě zpomalte, na životní situace nereagujte automaticky, ale spojte se sami se sebou a dopřejte si čas na rozmyšlení.

Plánujte si dny, kdy se budete věnovat aktivitám, které vám přinášejí potěšení.

Buďte k sobě laskaví a naučte se přijímat i ty části sebe, které nemáte rádi. Zaměřte se na to, co vám přinášejí a že díky nim jste jedineční.

Upravujte svá očekávání od sebe i svých blízkých. 

Nenuťte se ke stálému výkonu, zkuste se zaměřit na cestu, na které právě jste. Jaké věci / okolnosti / situace / vztahy vás na ní těší?

Zamyslete se, jaký je váš životní styl. Máte dostatek času na pravidelný pohyb, kvalitní spánek a zdravou stravu? 

Obklopujte se lidmi, na kterých vám záleží. Budujte s nimi hluboké vztahy založené na důvěře, upřímnosti a vzájemné reciprocitě. Pokud vám některé vztahy berou energii, zamyslete se nad tím, jak máte nastavené hranice a zda dovedete jasně komunikovat své potřeby.

Navštěvujte komunity a skupiny lidí, kteří sdílí podobné hodnoty jako vy, inspirujte se navzájem. 

Naučte se techniky zvládání stresu, například hluboké dýchání, relaxační cvičení, autogenní trénink. Zařaďte do života techniky všímavosti. 

Přidejte více zábavy a humoru. Smích a zábava patří mezi přirozené způsoby, jak uvolnit napětí a snížit každodenní stres.

Tento text nenahrazuje odbornou literaturu ani rady lékaře nebo terapeuta. Informace v něm uvedené jsou zobecněné a nemusí se vztahovat na každého. Pokud máte jakékoliv otázky týkající se vašeho zdraví, obraťte se na některého z našich terapeutů. 

Deset tipů, jak se efektivně starat o své duševní zdraví

Komplexy ovlivňují naše myšlení, chování i vztahy – často nevědomě a velmi intenzivně. V článku se dozvíte, co komplexy vlastně jsou, jak je rozpoznat, v čem se liší od nízkého sebevědomí a jaké strategie mohou pomoci při jejich zpracování.

Objevte, jak vznikají komplexy, jejich dopad na váš život a účinné strategie, jak je překonat. Získejte sebevědomí a zlepšete své vztahy.

Když slyšíme výraz komplex, pravděpodobně si každý z nás jako první představí ten svůj. Ať už je více nebo méně viditelný, každý si neseme životem něco, čeho bychom se nejraději zbavili nebo nad tím zvítězili. Dobrou zprávou je, že mnohé lze skutečně změnit. Jak jednou řekl známý Theodore Roosevelt: „Věřte, že můžete, a jste v polovině cesty.“

V psychologickém smyslu si můžeme komplexy představit jako nezpracované zážitky, které jsou silně emočně zabarvené. Většinou působí na nevědomé úrovni. Ovlivňují naše prožívání i chování. Záleží jen na nás, jak moc se jimi necháme ovlivnit.

Jakou roli hraje dětství ve vzniku komplexů?

Díky mnoha výzkumům v oblasti dětské psychologie dnes s jistotou víme, že za mnohé věci, které řešíme v dospělosti, je odpovědné právě naše dětství. Komplexy vznikají v situacích, kdy nám bylo ublíženo, když zažíváme nespravedlnost... důvodů je mnoho.

Jaký je rozdíl mezi komplexy a nízkým sebevědomím?

Sebe-vědomí člověka přímo ovlivňuje vznik a následné upevňování komplexů. Základem je tedy konflikt mezi realitou a tím, co jsme si vysnili, tím, co potlačujeme, protože si myslíme, že na to není správné, slušné či žádoucí vůbec myslet. Vysvětlení je více, souvislost sebevědomí a komplexů je však jistá.

Jaké jsou nejčastější typy komplexů?

O komplexu méněcennosti, jinak řečeno pocitu nedostatečnosti, už pravděpodobně slyšel každý z nás. Ale co si pod ním skutečně představit? Pocit závislosti na ostatních, pocit, že vám něco chybí, nejste dost dobří nebo dost šikovní zvládnout to, co jiní. Pramení tedy v naší hlavě, našich myšlenkách. Buduje se v dětství, kdy jsme byli nejbližšími označováni za líné, hloupé či nedostatečné – tedy naše pocity a osobnost byly podceňovány.

Komplex méněcennosti se může týkat více oblastí života – vzhledu, intelektu, financí nebo sociálního postavení. Protože všechny tyto pocity vycházejí především z našeho vnímání sebe a světa, můžeme vidět souvislost se sebevědomím. Často může být spouštěčem komplexu i přílišné porovnávání se s ostatními nebo nadměrné zabývání se reakcemi a komentáři druhých, což může vést k vtíravým myšlenkám, které obtížně dokážeme zastavit, natož je zrealizovat.

Jak komplexy ovlivňují naše chování a sebevědomí?

Čím více se snažíme na své komplexy nemyslet, potlačovat je a nenechat je „vyjít ven“, tím víc ovlivňují naše chování a reakce. Sebevědomí je v tomto případě velmi ovlivněno tím, jak daný komplex dokážeme uchopit a zda s ním vůbec umíme pracovat.

Mohou být komplexy překážkou v mezilidských vztazích?

Jak jsme už zmínili, komplexy existují na nevědomé úrovni. Jsou tedy velmi dynamické a emočně silné. Kdy a jak se ale projeví? Jejich dynamika spočívá v tom, že umí spustit reakci právě tehdy, když k tomu dostanou příležitost. To se může odrazit v našich reakcích, které jsou často neadekvátní dané situaci a přehnané – i v mezilidských vztazích. Manifestují se zvýšenou citlivostí na určité podněty nebo situace. Jedná se o obtížně ovladatelné impulzy, kdy jednáme nepřiměřeně – tak, jak bychom za běžných okolností nereagovali. Zmíněné chování tedy může vést k problémům či konfliktům v mezilidských vztazích.

Mohou mít komplexy i pozitivní stránku?

Pokud hledáme na komplexech něco pozitivního, pak je to možná myšlenka, že člověk si uvědomuje, že má život ve svých rukou a záleží jen na něm, jak se popasuje s výzvami, které mu přináší. Víme, že práce na sobě samém je jednou z nejtěžších cest – a jinak tomu není ani u práce s komplexy. Pokud bychom mluvili o motivaci, tedy srovnávání se s ostatními, ale s touhou a energií zlepšit se, mluvíme o pozitivní stránce.

Pokud jsme v kontaktu sami se sebou, dokážeme se na věci podívat i z jiné perspektivy nebo jim čelit. Skutečnost, že některé situace ovlivňují naše chování a reakce jinak, jsme mohli zažít třeba tehdy, když nám něčí chování vadí až nepřiměřeně, přestože v tom není nic osobního, nebo jsme přehnaně citliví na nějaké téma a vůbec nevíme proč. To otevírá prostor nezpracovaným zážitkům, které mohou aktivovat komplex.

Je dobré zmínit, že komplexy jsou součástí našeho života a osobnosti.

Zbavit se negativních komplexů vyžaduje odvahu poznat sám sebe, zjistit, kdo jsme, v čem jsme silní, jaké máme talenty a co nás činí jedinečnými.

Mnohé vychází z nás samotných, našeho pohledu na věci, situace a život jako celek. Jsme ale společenské bytosti, a proto záleží i na tom, jakými lidmi se obklopujeme. Pokud je to někdo, kdo nám nikdy nic neuzná, vše je pro něj nedostatečné a jeho pesimismus nemá mezí, je pravděpodobné, že v jeho společnosti se nám růst nepodaří. Naopak, pokud se obklopíme pravými přáteli, kteří se dokážou radovat z našeho růstu, úspěchů a jsou nám oporou, dokážeme téměř úplně vytěsnit z hlavy jakékoli komplexy. :)

Samozřejmě, pokud jde o komplexy, které nám způsobují velké nepříjemnosti v každodenním životě a nezvládáme je sami, je dobré vyhledat odborníka z řad terapeutů a psychologů na patformě Terapio, kteří se těmto tématům věnují.

Tento text nenahrazuje odbornou literaturu ani rady lékaře nebo terapeuta. Informace v něm obsažené jsou obecné a nemusí se týkat každého. Pokud máte jakékoli otázky týkající se svého zdraví, obraťte se na některého z našich terapeutů.

V textu používáme mužský rod, například „klient“ nebo „psycholog“, pro snazší a plynulejší vyjadřování. Tyto pojmy jsou však míněny inkluzivně a vztahují se na všechny odborníky i klienty bez ohledu na pohlaví. 💙

Proč trpíme komplexy, jak nás ovlivňují a jak s nimi bojovat?

Úzkost v práci nemusí vypadat jako panika nebo slzy v koutě. Někdy se schovává za perfekcionismem, neochotou promluvit na meetingu nebo neustálým přemítáním nad e-mailem od kolegy. V tomto článku se podíváme na rozdíly mezi stresem a úzkostí, jaké jsou její nejčastější projevy a důvody, proč si jí často nevšimneme.

Objevte skryté projevy úzkosti na pracovišti. Naučte se rozpoznávat signály a pochopte, proč často zůstávají bez povšimnutí.

Co je úzkost a jak se liší od běžného stresu?

Úzkost je definována jako psychický stav spojený s nepříjemnými pocity, jako je napětí, nervozita, obavy, ale i fyziologické projevy jako bušení srdce, zrychlené dýchání, zažívací potíže a podobně. Velmi často se stává, že úzkost ovlivňuje člověka nejen na emoční, ale také na fyzické úrovni. Často si jí rychleji všimneme právě kvůli fyziologickým projevům. Mnoho lidí si úzkost plete se strachem, a ačkoliv jsou si blízké, existuje mezi nimi zásadní rozdíl. Strach má konkrétní podnět – víme, čeho se bojíme, zatímco u úzkosti jsou podněty rozptýlené, je jich více a mohou se prolínat – není to zkrátka tak jednoznačné. Úzkost není běžný stres. Ten vzniká v situaci, kdy toho máme hodně, tlačí na nás více podnětů/stran, nestíháme, jsme zahlceni povinnostmi, nemáme čas si odpočinout a podobně. A často se stává, že právě běžný a neregulovaný stres přerůstá v úzkost.

Jaké jsou nejčastější spouštěče úzkosti na pracovišti?

Mezi nejčastější spouštěče úzkosti v pracovním prostředí patří faktory jako:

Chybějící work-life balance: Pokud se hranice mezi prací a osobním životem stírá, má to na lidi dlouhodobě velmi negativní dopad; jsme vyčerpaní, demotivovaní, přetížení. V takovém prostředí má úzkost ideální prostor, aby se vkradla do našeho života a způsobila neplechu. 

Zahlcení povinnostmi: Práce bude vždy spojena s povinnostmi, možná proto je také prací. Je ale důležité si uvědomit, že povinnosti je třeba prioritizovat, správně rozvrhnout, pochopit jejich smysl a v případě potřeby umět požádat o pomoc.

Negativní atmosféra na pracovišti: Mnoho lidí uvádí, že do práce chodí s těžkým žaludkem, stresem nebo úzkostí už od rána, a to rozhodně není ideální stav, zejména pokud trvá delší dobu. Negativní atmosféru ovlivňuje více faktorů, ale pokud si u sebe všimneme, že nám to vadí a narušuje naši práci, otevřeme toto téma: začněme u sebe a postupně o tom mluvme s dalšími lidmi, kterých se to týká. Cílem je v práci se cítit dobře – trávíme tam 8 hodin každý den, což je poměrně dost času.  

Nefungující vztahy na pracovišti: Podobně jako negativní atmosféra mohou i vztahy na pracovišti spustit naši úzkost; o vztahy je třeba pečovat, i o ty kolegiální – otevřeně komunikujme, buďme autentičtí, pojmenujme, pokud něco nefunguje, a hledejme řešení. 

Nejasnost očekávání: Tento aspekt může souviset například s nedostatečně vymezenými povinnostmi a úkoly nebo s nedostatečnou zpětnou vazbou, kterou každý potřebuje, aby věděl, jestli má jeho práce smysl, naplňuje cíle a směřuje správně.

Pracovní nejistota: Například obavy z propuštění/ztráty pracovního místa nebo celková úzkost ohledně budoucnosti práce ve vlastním životě.

Jak se úzkost projevuje při schůzkách, v týmu a během výkonu? 

Zvýšený stres při promluvě před ostatními (i když jde o běžný příspěvek do debaty).

Zjistěte více o tématech duševního zdraví

První sezení s terapeutem: Co očekávat a jak se připravit

Co je to terapie, jak probíhá a kdy je vhodné o ní uvažovat?

Nejste na to sami: Kdy je vhodné obrátit se na terapeuta?

Tělesná dysmorfie: Když obraz těla neodráží realitu

Jaké jsou příčiny, projevy a možnosti řešení poruch učení?

Deset tipů, jak se efektivně starat o své duševní zdraví

Proč trpíme komplexy, jak nás ovlivňují a jak s nimi bojovat?

Jak se projevuje úzkost v práci (a proč si jí často nevšimneme)

Jak se projevuje thanatofobie neboli strach ze smrti a co napomůže jej překonat?

Získejte exkluzivní nabídky a novinky

Sezení

Pečuji o sebe

Jsem firma nebo média

Legal