Když mám všechno, ale necítím nic: Existenciální krize v moderní době

Co je existenciální krize a proč ji zažíváme i „když se máme dobře“

Existenciální krize je období, během kterého má člověk pocit, že jeho život/existence nemá hlubší smysl. Prožívá pocity prázdnoty, marnosti, nudy, nedostatku motivace. Existenciální krize se týká základních otázek o smyslu, hodnotě a konečnosti života. Často se během ní objevují otázky jako: Kdo vlastně jsem? Kam směřuje můj život? Jaký to má smysl?

V psychologii je existenciální krize chápána také jako příležitost pro hluboký osobní růst. Překonání krize může vést k větší autenticitě, smysluplnějšímu životu a hlubšímu pochopení sebe a světa.

Prožívat existenciální krizi, i když se navenek „máme dobře“ (tedy máme úspěšnou kariéru/studium, dobré vztahy, dostatek financí a pohodlný život), je paradox, ale nic neobvyklého. Materiální věci a vnější úspěch sice mohou naplnit naše biologické a psychologické potřeby (pohodlí, bezpečí, uznání), ale nemohou uspokojit naši hluboce lidskou potřebu po smyslu. Pokud je tato potřeba nenaplněná, vzniká pocit prázdnoty a beznaděje, i když všechno ostatní je v pořádku.

Proč se cítíme prázdní navzdory splněným cílům?

Mít v životě cíle a postupně je naplňovat nám může přinášet radost, uznání a motivaci k dalším cílům. Jenže při dosažení cíle (např. dokončení studia) vznikne také otázka: „Co dál?“ Když dosáhneme dlouho očekávaného cíle, najednou nám chybí směr a smysl, který nás motivoval. Vznikne „prázdnota smyslu“ (purpose vacuum). Náš život se točil kolem tohoto cíle a jeho dosažením se vytvoří prázdné místo, které nevíme hned zaplnit.

Také potřebujeme vnímat, zda jsou to cíle, které jsme si vybrali kvůli požadavkům společnosti a okolí, nebo jsou to cíle, ke kterým nás volá život. Například pokud chce někdo uběhnout maraton jen proto, že ho běží i přátelé, s tímto cílem se pravděpodobně natrápí. Pokud ale má daný člověk například organizační schopnosti a cítí, že by chtěl například vymyslet projekt pro místní útulek, po realizaci takového cíle přijde pocit smysluplnosti vykonané práce.

Skutečné naplnění nevychází jen z vnějšího úspěchu, ale z vnitřního pocitu, zda nám ten cíl a cesta k němu dávaly smysl. Pokud cíl nebyl propojený s hlubším smyslem (například cíl nikomu nepomohl), jeho dosažení přinese jen chvilkové uspokojení. Pocit prázdnoty vzniká, protože hledání smyslu (vůle ke smyslu) zůstává nenaplněné.

Jak je existenciální krize vnímána v psychologii

Některé psychologické přístupy se existenciální krizí nezabývají, u některých je ústředním tématem:

• Logoterapie a existenciální analýza: Přímo se zaměřuje na existenciální témata. Pomáhá klientovi přijmout odpovědnost za své volby, nacházet smysl, vyrovnat se se smrtelností a samotou. Existenciální krizi také nazývá „existenciální vakuum“.
• Humanistická psychologie: Klade důraz na seberealizaci, osobní růst a hledání plného potenciálu. Krizi vnímá jako příležitost k hlubšímu poznání sebe sama.
• Pozitivní psychologie: Zaměřuje se na rozvoj silných stránek, štěstí a smysluplného života. Pomáhá lidem najít zdroje radosti a smyslu i v obtížích.

Rozdíl mezi depresí a ztrátou smyslu?

I když ztráta smyslu a deprese mohou mít překrývající se symptomy a často se vyskytují společně, jsou to odlišné jevy.

• Ztráta smyslu – člověk ji prožívá jako pocit prázdnoty, smutku, nudy a apatie, ale také se spojuje s pocitem úzkosti.
• Deprese – kromě pocitu prázdnoty a smutku je obvykle spojená se změnou chuti k jídlu, menším zájmem o aktivity, problémy se spánkem, únavou a ztrátou energie, pocity viny a bezcennosti, myšlenkami na smrt apod.
• Noogenní deprese – u tohoto typu deprese je překrytí ztráty smyslu a deprese nejvýraznější. Někdy se mluví i o „existenciální depresi“, která je specifickým typem deprese, kde jsou primární příčiny a prožívání úzce spojené s existenciálními otázkami.

První signály existenciální krize (a proč je neignorovat)

• Pocit, že mi „něco chybí“: I když máte dobré zaměstnání/školu, partnera, rodinu, dostatek financí a zdánlivě plnohodnotný život, vnitřně cítíte prázdnotu. Jakoby jste jen procházeli životem.
• Apatie a ztráta radosti: Aktivity, které vás dříve bavily, vám už nepřinášejí potěšení.
• Chronická nuda: Pocit nudy, který nelze rozptýlit běžnými zábavami. Můžete mít pocit, že „jste už všechno viděli a zažili“ a život pro vás už nemá nic zajímavého.
• Obavy ze smrtelnosti: Uvědomujete si vlastní smrtelnost a konečnost života. Tyto myšlenky mohou být rušivé a vyvolávat strach.

Jako u mnoha obtíží – ideální je zachytit už první signály. Vyplatí se je neignorovat, protože s odbornou pomocí a hledáním odpovědí na existenciální otázky můžete znovu uvidět smysl a chopit se kormidla svého života. Pomoc můžete vyhledat kdykoliv.

Jak si znovu definovat hodnoty a vnitřní motivaci

Pokud jde o hodnoty, ptejte se sami sebe: Co je pro mě v životě důležité? Ideální je, pokud mají vaše hodnoty a jejich žití pozitivní vliv na lidi kolem vás.

Co se týká vnitřní motivace, zkuste hledat odpověď na otázky: Jaké mám talent a dovednosti? Co mohu v tomto období a na tomto místě udělat jen já a nikdo jiný? K čemu mě život vyzývá? Co je teď moje úloha? Když najdete své „proč“, přijdete i na způsob „jak“ toho dosáhnout.

⎯

Důležité upozornění:

Tento text nenahrazuje odbornou literaturu ani rady lékaře nebo terapeuta. Obsah zde uvedený je zobecněný a nemusí se vztahovat na každého. Pokud máte jakékoli dotazy týkající se vašeho zdraví, obraťte se na některého z našich terapeutů.

V textu používáme mužský rod, například „klient“ a „terapeut“, pro usnadnění a plynulejší styl vyjadřování. Tyto výrazy jsou však myšlené inkluzivně a vztahují se na všechny odborníky i klienty bez ohledu na pohlaví. 💙