Proč se bojíme intimity, i když toužíme po lásce?

Proč se bojíme intimity, i když toužíme po lásce?

Toužíme po lásce, ale když se k nám někdo přiblíží až moc, najednou ucouvneme. Otevřít se druhému zní romanticky, ale pro mnoho z nás je to také děsivé. Proč tomu tak je? Strach z intimity není výjimečný jev, a přestože si ho na první pohled nemusíme uvědomovat, ovlivňuje naše vztahy více, než si připouštíme.

Co je intimita?

Intimita je stav hluboké blízkosti mezi lidmi, který zahrnuje vzájemnou důvěru, otevřenost, zranitelnost a emoční propojení. Můžeme si představit, že symbolicky překračujeme hranici, za kterou je naše „soukromá zóna“. Jde o schopnost sdílet svůj vnitřní svět – myšlenky, pocity, obavy i touhy – s jiným člověkem. Takové sdílení o sobě – tzv. sebeodhalení – je podmíněné důvěrností vztahu a zranitelností. Intimita se může projevovat emočně, fyzicky, intelektuálně i duchovně a je jedním ze základních pilířů zdravých mezilidských vztahů, zejména partnerských.

Podle psychologa Erika Eriksona je rozvoj intimity důležitou vývojovou etapou v rané dospělosti. Úspěšné zvládnutí vede ke schopnosti vytvářet blízké vztahy, zatímco selhání může vést k osamělosti a izolaci. Intimita je také jedním z klíčových pojmů v triangulární teorii lásky, kterou vytvořil psycholog Robert J. Sternberg. Podle něj je láska složena ze tří složek: intimity, vášně a závazku, přičemž v dlouhodobém romantickém vztahu by měly být přítomny všechny tři. 

Co je strach z intimity a jak se projevuje?

Strach z intimity je psychologický stav, kdy má člověk potíže navazovat nebo udržovat blízké, emočně nebo fyzicky důvěrné vztahy. Projevuje se úzkostí, nepohodlím nebo vyhýbáním se situacím, kde hrozí sblížení s druhým člověkem. Nejde o vědomé odmítání lásky – naopak, často jde o konflikt mezi touhou po blízkosti a obavou z odmítnutí, zranění nebo ztráty autonomie.

Jak se může ve vztazích chovat člověk se strachem z intimity:

• vysoká potřeba „prostoru“ ve vztahu,
• potíže se sdílením pocitů a myšlenek,
• znehodnocování partnera nebo vztahu, když začne být příliš vážný,
• časté ukončení vztahů „těsně předtím, než začaly být vážné“,
• přitažlivost k lidem, kteří jsou emočně nedostupní,
• vyhýbání se fyzickému kontaktu nebo sexu po fázi zamilovanosti.

Někteří lidé žijí v dlouhodobých vztazích, ale svému partnerovi se nikdy opravdu neotevřou. Jsou fyzicky přítomní, ale emočně vzdálení.

Vzorce z dětství, které nás učí chránit se

Naše schopnost vytvářet blízké vztahy se formuje v dětství, zejména prostřednictvím vztahu k rodičům nebo pečovatelům. Pokud jsme zažili:

• emoční zanedbávání,
• odmítání, když jsme projevili zranitelnost,
• přílišnou kontrolu místo přijetí,
• nebo nestabilitu a opouštění,

naučili jsme se, že být blízko je rizikové. Přežili jsme tím, že jsme si vybudovali „ochranné zdi“. Ty se v dospělosti mohou projevit jako neschopnost důvěřovat nebo potřeba udržovat odstup.

Zkusme si to ukázat na zjednodušeném příkladu: Dítě, které plakalo a bylo za to trestáno („nebuď slaboch“), může až do dospělosti věřit, že pokud projeví své pocity, bude poníženo nebo odmítnuto. I když touží po vztahu, není schopné se otevřít – raději se stáhne, než aby riskovalo zranění.

Vztahová vazba jako model intimních vztahů

Vztahová vazba je emoční pouto, které si vytváříme k blízkým lidem (primárním pečovatelům – většinou rodičům) v raném dětství a toto pouto ovlivňuje, jak prožíváme bezpečí, blízkost a důvěru ve vztazích po celý život. Typ vztahové vazby se utváří podle toho, jak konzistentně, citlivě a dostupně rodič reagoval na naše fyzické a emoční potřeby. Pokud dítě od rodiče zažívá přijetí, jistotu a uklidnění, vytváří si bezpečnou vazbu. Pokud jsou reakce dospělých nepřístupné, odmítavé nebo chaotické, vznikají nejisté formy vazby (úzkostná, vyhýbavá, dezorganizovaná).

Jak může vztahová vazba souviset se strachem z intimity?

• Lidé s bezpečnou vazbou mají přirozenou schopnost důvěřovat, otevřeně komunikovat a zvládat blízkost bez přehnané úzkosti či potřeby úniku.
• Úzkostná vazba vzniká, když je chování rodiče nepředvídatelné. Vede k přehnané potřebě blízkosti, neustálé nejistotě a strachu z možného odmítnutí. To může způsobit, že i běžné konflikty ve vztahu jsou vnímány jako ohrožení.
• Vyhýbavá vazba se často pojí právě se strachem z intimity – člověk má tendenci udržovat si odstup, být emočně rezervovaný a nevěří, že blízkost je bezpečná. Tato vazba vzniká tehdy, když je dítě rodičem odmítáno, nedostává dostatečnou podporu a naučí se, že je zbytečné dávat najevo své emoce, protože pomoc stejně nepřijde.
• Dezorganizovaná vztahová vazba vzniká, pokud je pečovatel zdrojem bezpečí i strachu zároveň (např. při traumatu, zneužívání). Proto je vztah mezi dezorganizovanou vztahovou vazbou a intimitou často složitý – tito lidé často touží po blízkosti, ale zároveň se jí bojí. Jeden den mohou blízkost vyhledávat a druhý den si držet odstup. 

Rozdíl mezi emoční a fyzickou intimitou

Intimita se často spojuje se sexualitou, ale má více podob. Dvě nejdůležitější jsou:

• Emoční intimita: schopnost být autentický, sdílet své myšlenky, zranitelnost, obavy, radost i slabosti. Vzniká důvěrou a ochotou být „viděn“ takový, jaký jsem.
• Fyzická intimita: je způsob, jak tělo vyjadřuje náklonnost, touhu nebo lásku. Nejde jen o sexualitu, ale i o všechny fyzické projevy blízkosti, které vytvářejí pocit bezpečí a spojení. Zahrnuje doteky, objetí, držení za ruce, polibky a také sexualitu. 

Zajímavé je, že člověk může být fyzicky blízký – mít sex nebo být v dlouhodobém vztahu – a přesto nikdy nezažít skutečnou emoční intimitu. Naopak jsou lidé, kteří se dokážou emočně svěřit, ale fyzická blízkost jim způsobuje nepohodlí. Obě formy intimity jsou důležité a mohou být spojeny se strachem, pokud jsme v minulosti zažili jejich zneužití, selhání nebo zradu.

Jak pracovat se strachem z intimity v partnerském vztahu

Dobrou zprávou je, že vzorce chování nejsou neměnné. Strach z intimity lze postupně měnit – zejména v bezpečném, respektujícím vztahu. Pomáhá:

• Otevřená komunikace: pojmenování toho, co cítím, i když je to složité („Je pro mě náročné se otevřít, ale záleží mi na tobě“).
• Zvědavost místo obviňování: místo: „Ty se mi nikdy neotevřeš!“ zkusit „Zajímá mě, co tě vede k tomu, že potřebuješ víc prostoru“.
• Budování důvěry malými krůčky: někdy pomůže začít sdílením menších osobních věcí a postupně prohlubovat otevřenost.
• Respekt k tempu druhého: ne každý se umí sblížit stejnou rychlostí – a to je v pořádku.
• Vytváření pocitu bezpečí: pokud partner ví, že nebude zesměšněn, ponížen nebo kritizován za svou zranitelnost, pravděpodobně se bude otevírat častěji.

Vztahy, které poskytují stabilitu, empatii a přijetí, mohou mít až terapeutický účinek. Nejde o to být „dokonalý pár“, ale o společné zvládání vlastních obav. Zároveň je důležité říct, že člověk se musí sám chtít změnit – nikoho (ani našeho partnera) k tomu nemůžeme donutit.

Jak může pomoci terapie nebo koučink

Pokud se strach z intimity opakovaně objevuje a narušuje vaše vztahy, terapie může být velmi účinným způsobem, jak ho pochopit a zpracovat. Terapeut vytváří bezpečný prostor, kde můžete bez hodnocení zkoumat své obranné mechanismy a jejich původ.

Terapie pomáhá:

• identifikovat staré vzorce a přesvědčení,
• rozvíjet sebedůvěru a emoční zralost,
• naučit se komunikovat své potřeby a obavy.

Koučink je vhodný především pro ty, kteří chtějí pracovat na konkrétních cílech – například na zlepšení komunikačních dovedností ve vztahu nebo překonání strachu.

Nejste v tom sami a změna je možná.

 ⎯

Důležité upozornění:

Tento text nenahrazuje odbornou literaturu ani rady lékaře nebo terapeuta. Informace v něm obsažené jsou zobecněné a nemusí se vztahovat na každého. Pokud máte jakékoli otázky týkající se vašeho zdraví, obraťte se na některého z našich terapeutů.

V textu používáme převážně mužský rod pro zjednodušení a plynulost vyjadřování. Všechna označení jsou však míněna inkluzivně a vztahují se na všechny osoby bez ohledu na pohlaví. 💙