Kdy přichází separační úzkost a jaké jsou možnosti její léčby?

Co je to separační úzkost?

Separační úzkost definujeme jako psychický stav, který se projevuje nadměrným strachem z odloučení od blízkých osob. U dětí jde o vývojové období, které je součástí dozrávání mozku. Potřeba mít u sebe vztahově blízkou osobu však nesouvisí jen s obdobím kojeneckého věku. Trvá několik let, než se jedinec osamostatní. Výjimkou není ani separační úzkost u dospělých. Statistiky hovoří o 1 až 6 % dospělé populace, která tímto typem úzkosti trpí.

U koho se objevuje separační úzkost nejčastěji?

Separační úzkost souvisí s dozráváním mozku, a tedy se zpravidla objevuje u kojenců přibližně ve věku 6 až 12 měsíců, ale může přetrvávat až do tří let. Jde o psychický milník v životě dítěte.

Můžeme hovořit také o separační úzkosti u mladých dospělých. Jedná se o období, kdy se osamostatňují od své primární rodiny. Souvisí to tedy s novou životní etapou, která jim v souvislosti s odloučením může vyvolat pocity separační úzkosti.

V dospělosti se můžeme setkat se strachem z odloučení od pokrevního příbuzného, životního partnera nebo spolubydlícího, ke kterému máme výrazné emoční pouto.

Jaké jsou příznaky separační úzkosti?

Příznaky separační úzkosti se liší v závislosti na věku a individuálních odlišnostech. Zejména matky malých dětí, které si touto fází společně prošly, by dokázaly vyprávět o velmi podobných projevech. Známý anglický psycholog zabývající se vztahovou vazbou John Bowlby hovoří o tom, že reakce dítěte na separaci probíhá jako protest, kdy dítě hledá rodiče, následuje ho a pláče. Chápeme to jako potřebu obnovení kontaktu s nejbližší osobou, zpravidla matkou. Jakmile se matka vrátí, dítě se uklidní. Pokud separace trvá příliš dlouho, protest postupně přechází v zoufalství, emoce úzkosti a hněvu se postupně mění na smutek a beznaděj. Je důležité, aby dítě postupně zvládalo fázi protestu a nemuselo zažívat pocity beznaděje.

U starších dětí a dospělých můžeme hovořit o příznacích podobných těm, které doprovázejí jiné druhy úzkosti.

Mezi časté fyzické příznaky patří:

• bolest hlavy,
• zvracení,
• nevolnost,
• bušení srdce.

A také psychické:

• strach,
• úzkost,
• stud,
• rozpaky,
• bezmoc,
• hněv.

V případě separační úzkosti to mohou být i noční můry, neschopnost opustit domov a jít do školy, práce, obchodu, či kamkoli jinam bez blízké osoby.

Jaké jsou příčiny separační úzkosti?

Matka a další lidé, kteří odpovídají za péči o dítě, pro něj vytvářejí bezpečné prostředí a jistotu, že jeho nejdůležitější osoba v životě je spolehlivá a důvěryhodná a že ji má k dispozici, kdykoli ji potřebuje. To je klíčové pro zdravý vývoj dítěte. Tím se mimo jiné posiluje jeho odvaha ve zkoumání okolního světa.

Mezi faktory, které se podílejí na jejím vzniku, řadíme:

• Biologické faktory – chemické látky jako serotonin a noradrenalin, které jsou klíčové v regulaci nálady a úzkosti.
• Genetické predispozice – mnoho výzkumů poukazuje na to, že úzkosti, stejně jako fobie, mohou být dědičné.
• Psychologické faktory – nízká schopnost zvládání stresu a nižší sebeúcta, výrazná citlivost a určitý typ temperamentu u dětí mohou ovlivnit vznik úzkosti.
• Environmentální faktory – výrazně stresové události, jako je smrt blízké osoby, rozvod rodičů, tragická událost v rodině nebo traumatický zážitek, mohou vyvolat nebo výrazně zhoršit separační úzkost.
• Výchovné styly – nadměrně ochranitelský nebo naopak nedostatečně pečující výchovný styl mohou ovlivnit vývoj separační úzkosti.
• U dospělých může tento strach vyvolat významná životní událost, jako je smrt manžela/manželky, odstěhování dětí ze společného domova a jiné.

V jakém věku separační úzkost začíná?

Nejčastěji ji spojujeme s kojeneckým obdobím, tedy objevuje se u dětí do 1. roku života, přetrvávat může i do 3 let. V prvních dvou letech života je dostupnost vztahově blízkých osob klíčová vzhledem k tomu, že dětský mozek ještě nerozumí důvodům nepřítomnosti matky či jiné vztahově blízké osoby, což se projevuje automaticky úzkostí.

Jak dlouho separační úzkost trvá?

Většina dětí z této fáze vyroste. Až mezi třetím a čtvrtým rokem života dokáže dítě skutečně pochopit, že vzdálení se matky je někdy nezbytné. Díky otevřenější komunikaci se dítě po 3. roce dokáže separační úzkosti postupně zbavovat.

Jak rozpoznat chorobnou separační úzkost?

V případě, že hovoříme o separační úzkosti u dětí do 3 let věku, je pláč přirozenou součástí stresující situace. Prožívání smutku z odloučení je normální u obou stran, avšak rodič by měl mít na paměti, že jeho pláč není v takovém případě na místě, jelikož zde fungují zrcadlové neurony u dítěte: začne opakovat chování, které vidí. Na místě je však uznání jeho pocitů.

U dospělých není tento typ úzkosti častý. Někteří dospělí znají mírný stres tohoto druhu např. při odjezdu partnera na služební cestu. Většinou však tento stav souvisí s reakcí typu boj–útěk–zmrazení. Při pochopení, že se nejedná o nebezpečí, může být do jisté míry i tato úzkost užitečná.

O chorobné separační úzkosti můžeme hovořit tehdy, pokud jde o intenzivní a iracionální strach, že se něco blízké osobě stane, pokud právě není s námi. Tento strach je natolik silný, že výrazně omezuje každodenní fungování. Přítomny jsou rovněž fyzické a psychické příznaky, o kterých jsme již hovořili.

Je dobré zmínit, že lidé trpící separační úzkostí sami hodnotí své prožívání v minulosti ve více životních okolnostech jako úzkostné.

Jaké jsou možnosti léčby separační úzkosti?

V případě dětí se postupem věku a zráním mozku separační úzkost vytratí. V určitých situacích během života se může znovu vynořit, avšak nejedná se o chorobný stav.

Pokud se u dospělých nepříjemné stavy opakují a evidentně se nezlepšují, vysloveně se s danou situací nedokážou vyrovnat, je vhodné vyhledat odbornou pomoc.

Psycholog postupuje individuálně, v první řadě je důležité pochopení prožívání. Psychoterapie je účinná při zvládání úzkostných symptomů, často aplikovaná je zejména kognitivně-behaviorální terapie. Správné provedení těchto technik se projeví ve zlepšení celkového fungování dítěte či dospělého. V některých případech, zejména těch, které znemožňují každodenní fungování člověka s touto diagnózou, je pro snížení intenzity symptomů nezbytné i nasazení psychofarmak. Ve spojení s psychoterapií se však může následně opět člověk plnohodnotně zařadit do každodenního života.

Jak pracovat na snížení separační úzkosti?

Snížení separační úzkosti u dětí můžeme ovlivnit několika „drobnostmi“. Uvádíme několik tipů, které je možné využít u dětí od 1 roku:

• Postupné prodlužování času bez milované osoby.
• Vytvoření si vlastního rituálu před odchodem, při rozloučení, který je třeba vždy zopakovat. Dítě tím získá pocit bezpečí, že se máma vrátí, jako vždy (3x polibek – čelo, tvář, tvář, mávání z okna apod.).
• Dítěti je užitečné nechat něco svého (šátek, fotku).
• Dítěti je možné slíbit něco, na co se může při vašem návratu těšit. Samozřejmě to je třeba následně dodržet (čtení pohádky před spaním).
• U starších dětí i dospělých může jít o postupné vystavení se situacím, které vyvolávají úzkost, ideálně pod dohledem odborníka (tzv. metoda expozice).
• Relaxační techniky mohou výrazně pomoci lépe zvládat stresové situace a navodit celkovou pohodu.
• Pravidelná rutina – u dětí mít vytvořený harmonogram dne, čas jídla, spánku, hry, vzdělávání. U dospělých pevný pracovní čas, vyhrazené hodiny na cvičení, relax, zájmy.

Jaká je prevence separační úzkosti?

U dětí i dospělých můžeme hovořit o vytváření bezpečného a podpůrného prostředí. Rodiče by měli být citliví k potřebám svého dítěte, dospělý potřebuje naopak oporu v rodině a přátelích. Možnost otevřené komunikace a pochopení prožívání člověka, mít možnost komunikovat bez posuzování a cítit uznání a přijetí svých pocitů.

Tipy na zvládnutí separační úzkosti u nejmenších:

Prevence je vždy účinnější než intervence. Platí jisté obecné zásady, z nichž uvádíme ty nejdůležitější:

• Neodcházejte pryč bez vědomí dítěte, bez rozloučení. Může se stát, že to někdy vyšlo, ale dítě se může cítit podvedené a nerozumí takové situaci.
• Ten, kdo dítě přebírá do péče, by měl přijít o něco dřív, aby se na sebe stihli „naladit“.
• Snažte se vyhnout odchodu ve spěchu, abyste měli dostatek času na rozloučení, avšak zároveň ho zbytečně neprotahujte – je třeba odejít hned, jak jste se rozloučili.
• Při odchodu řekněte dítěti, že ho máte rádi a ujistěte ho, že se vrátíte.

Pokud jste projevy separační úzkosti u sebe nebo svých blízkých v některých z uvedených bodů rozpoznali, odbornou pomoc můžete najít právě tady. Platforma Terapio nabízí množství odborníků věnujících se nejrůznějším tématům. Toho svého si můžete najít na pár kliků na terapio.cz.

⎯

Důležité upozornění:

Tento text nenahrazuje odbornou literaturu ani rady lékaře nebo terapeuta. Informace v něm obsažené jsou zobecněné a nemusí se vztahovat na každého. Pokud máte jakékoliv otázky týkající se vašeho zdraví, obraťte se na jednoho z našich terapeutů.

V textu používáme převážně mužský rod pro zjednodušení a plynulost vyjadřování. Všechna označení jsou však myšlena inkluzivně a vztahují se na všechny osoby bez ohledu na pohlaví. 💙